T. Garrigue Masaryk úplný konec

17. ledna 2012 v 15:52 | bloom |  Panovníci České země
Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za "Prezidenta Osvoboditele" (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně "Masaryk se zasloužil o stát" (Lex Masaryk). Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán, svědčí i to, že se všeobecně říkalo: "dokud bude žít Masaryk, Hitler (též údajný někdejší dobrovolný Masarykův posluchač na Vídeňské univerzitě) nezačne válku".[zdroj?]
Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku "Svatováclavského chorálu" z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlidby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský.


Nevyřešené problémy

V čem se nepodařilo předválečnou ČSR "odrakouštit", jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:
  • V odpůrcích "", jak představitelé extrémnější i nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci "Hradu" jej ale označují za a politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi "Hradem" a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části "místodržení" a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.Hradupraviceleviceliberálníreformnísocialistickou
 

Tomáš Garrigue Masaryk a ještě dál...

17. ledna 2012 v 15:51 | bloom |  Panovníci České země

ČSR

Návrat T. G. Masaryka z exilu,
zastávka v Táboře, 21. 12. 1918
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan
foto Josef Jindřich Šechtl
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
foto Josef Jindřich Šechtl
Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. V Itálii jej se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel II. Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti, kde jej přivítalo nově zvolené Národní shromáždění, a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, vTáboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí, odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu, aby T. G. Masaryk ve Sněmovní ulici složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S místo císařského kočáru, který mu byl nabízen, "jakožto dopravní prostředek demokratický".
Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". V květnu (27.) 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu.[7] I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy.[7] Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli "první dámy" a zodpovědnost za prezidentskou "domácnost", mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident přijel na letenský stadion na koni Hektorovi (Karel Čáslavský: Hledání ztraceného času, Sokolské slety , červen-červenec 1920, Letná). Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.
T.G. Masaryk v této době pobývá často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 přehlíží vojenskou přehlídku bratislavských pluků v Petržalce).
Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.[8]
Masaryk v koňském sedle v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám
V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. V roce 1926 a 1932 přijel na koni na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfína, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel automobilem na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřeného automobilu české výroby (Tatra T80). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec.
Pokračování na dalším díle (předešlí článek)

Tomáš Garrigue Masaryk a dál...

17. ledna 2012 v 15:46 | bloom |  Panovníci České země

První světová válka

Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci - zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize "Nová Evropa: Stanovisko slovanské" ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navázal na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.
K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.
V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - "Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem." Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas.[4] Masaryk obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto byla česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvána Česká mafie.[5][6] Masarykovy přátele nazval Mafiány již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě tito "Mafiáni" se za první světové války stali hnací silou našeho odboje a profesor Masaryk je popoháněl z exilu.
Masarykův a Štefánikův pomník vKošicích na Slovensku
V září emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880-1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií, kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru "pro slovanské věci", pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti ministruAehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval - Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Národní rady československé, založené již předtím v Paříži budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval dokonalou zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku.
Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolců, kteří byli další zálohou v zajateckých spolcích pro vstup do čs. legií. Pátá divize (tehdejší pluk Pražský) pražská nabídla T.G. Masarykovi "majitelství", které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel-"tatíček" a ruskou generalitou mu byla prokazována úcta náležící prezidentovi ještě neexistujícího státu (čestné stáže, přehlídky, vítání, oslovení gospodin president). Legie budoval nejen prostřednictvím českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale i fyzicky, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými, i vzniklých osmi divizí (tehdy pluků) vojska pěšího, tří divizí jízdních, několika divizionů dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře, následně po incidentu u Zlatoůstu). Zařizoval jim též zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl "kvartýrmajstrem" legií na sibiřské magistrále. Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal v den svých 68 narozenin přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Strastiplnou cestou lazaretním vlakem nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes Koreu a lodí, poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií - předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.
Masaryk začátkem 20. století
Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA a 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy u Michiganského jezera a bezmála třistatisícovým průvodem na jeho počest,byl žádán o projevy, zasypáván květinami. Podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sestavení Clevelandské dohody, následně 30. května 1918 podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky jednotlivých národů rakouské monarchie by měly být považovány za oprávněné - 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.
 


Tomáš Garrigue Masaryk

17. ledna 2012 v 15:44 | bloom |  Panovníci České země

Tomáš Garrique Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín - 14. září 1937 Lány) byl pedagog, politik a filozof. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa.Za klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu byl označen za Prezidenta Osvoboditele (zákon č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935) a k osmdesátým narozeninám byl přijat tzv. Lex Masaryk obsahující větu: "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát". T.G. Masaryk byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.[1]
Tomáš Garrigue Masaryk
Fotografie z roku 1925
Fotografie z roku 1925
Ve funkci:
14. listopad 1918 - 14. prosinec 1935
Předseda vládyKarel Kramář, Vlastimil Tusar, Jan Černý (úřednická vláda), Edvard Beneš,Antonín Švehla, Jan Černý(úřednická vláda), Antonín Švehla, František Udržal,Jan Malypetr, Milan Hodža
NástupceEdvard Beneš

Karel IV. další...

17. ledna 2012 v 15:35 | bloom |  Panovníci České země

Další info o Karlu IV.

Bujnost mladého krále

Karel IV. na radnici v Kolíně nad Rýnem
Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální "těžký rytíř". Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj. V roce 1347 mu papež Klement VI. zaslal list, ve kterém ho káral za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti a s tím i nevhodné oblékání do úzkých nohavic. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být méně nápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny. Skutečnost však byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, totiž vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti.
Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne z koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen z koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si na čtyřikrát zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku snad o okruží rytířské přilby. Poranění se časem zhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus.
Dne 1. srpna 1348 umřela Karlova první žena, královna Blanka, která vždy stála po jeho boku. I když žila v ústraní, český lid ji velmi miloval, stejně tak i Karel. I když se jednalo o politický sňatek, vyvinulo se z něj plnohodnotné manželství a Karel na ni nezapomněl do konce svého života, jak přiznal v roce 1377 při návštěvě Francie. Důvod její smrti byl dlouho neznámý. Až ve 20. století Emanuel Vlček při zkoumání jejích ostatků označil za pravděpodobnou příčinu smrti tuberkulózu.



Karel IV. a Židé

Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku 1349, věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému "tři domy nejlepších Židů… brzy po tom, co budou pobiti". Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.
16. listopadu 1349 Karel udělil městu Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů.[2]



Císařem Svaté říše římské

Na počátku roku 1355 se Karel vydal do Říma. Cestoval přes Pisu, kde si dal rendez-vous se zbývajícími hodnostáři a začátkem dubna 1355 pak stanul spolu s téměř čtyřmi tisíci rytíři před branami Věčného města. Karel se v přestrojení za obyčejného člověka vydal na prohlídku města, kde setrval tři dny. "Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám." Po velkolepém příjezdu do města byl uveden do chrámu a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech byl při slavné mši pomazán a korunován za císaře zároveň se svou manželkou, paní Annou Svídnickou; následovala velká sláva. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Tě Boha chválíme. Karel se stal nejmocnějším mužem tehdy známého světa.

Karel IV.

17. ledna 2012 v 15:31 | bloom |  Panovníci České země
Karel IV.
Římský císař, český, lombardský a arelatský král, hrabě lucemburský, markrabě moravský
Charles IV-John Ocko votive picture-fragment.jpg
Karel IV.
Doba vlády1346-1378
KorunovaceŘímským králem 26. listopadu1346, českým králem 2. září1347
Úplné jménoVáclav, Karel
TitulyJeho císařská milost
Jeho Veličenstvo král
Narození14. května 1316
Praha
Úmrtí29. listopadu 1378 (62 let)
Praha
PochovánKatedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
PředchůdceLudvík IV. Bavor v říši
Jan Lucemburský jako český král
NásledníkVáclav IV.
ManželkyI. Blanka z Valois
II. Anna Falcká
III. Anna Svídnická
IV. Alžběta Pomořanská
PotomciMarkéta ,Kateřina,Václav, Eliška Václav IV, Anna, Zikmund,Jan Zhořelecký,Markéta *
RodLucemburský
DynastieLucemburkové
OtecJan Lucemburský
MatkaEliška Přemyslovna

Karel IV.

Korunovace českým králem

Oslavy začaly den před korunovací 1. září roku 1347. V doprovodu nejvyšších hodnostářů země a mnoha vzácných hostů z ciziny se Karel odebral na památný Vyšehrad, kde přijal posvátné relikvie: obul lýkové střevíce, přes rámě si vzal prostou rolnickou mošnu. Obřad to byl působivý. Karel se jím veřejně přihlašoval k starým českým tradicím a vlastně i k původu praotce přemyslovské dynastie. Poté Karel vsedl na bělouše, aby v čele slavnostního jezdeckého průvodu odjel na nešpory do Svatovítského chrámu.
V neděli 2. září 1347 brzy ráno odešel v doprovodu hodnostářů do Svatovítského chrámu. Po slibu a pomazání ho arcibiskup Arnošt z Pardubic oblékl do hermelínového pláště a předal mu meč, žezlo a říšské jablko. Poté posvětil královu korunu, aby ji za asistence všech přítomných biskupů vložil na Karlovu hlavu. Svatovítským chrámem zazněl sborový hymnický zpěv, doprovázený varhanami. Tím byl král nastolen. Poté před hlavní oltář přivedli dva biskupové princeznu Blanku. Kráčela s nepokrytou hlavou a s rozpuštěnými vlasy. Arcibiskup Arnošt z Pardubic jí předal také žezlo a říšské jablko, nakonec jí na hlavu položil korunu a Blanka z Valois, nyní již královna, usedla na trůn vedle Karla. Tím byla korunovace u konce a mezi lidem zavládla veliká radost.

Zakladatelská činnost

Dne 7. dubna 1348 udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně považováno za datum založení.[zdroj?] Univerzita Karlova byla jako každá univerzita založena rozhodnutím církve (papeže Klementa VI.), v Avignonu 26. ledna 1347. Stala se tak první univerzitou ve střední Evropě.
České království se stalo centrem římské říše a Praha se stala sídelním městem panovníka říše. 8. března 1348 založil Karel Nové Město pražské s třemi trhy, které nazval Senný trh, Koňský trh a Dobytčí trh (Karlovo náměstí), které je největším náměstím v Evropě,[zdroj?] dále začala výstavbaHladové zdi. Dnešní Václavské náměstí, tenkrát Koňský trh, byl vyměřen za osobního dohledu Karla IV. Velká část staveb, započatých za jeho vlády, byla dokončena až po jeho smrti.
Na dvoře Karla IV. byli vedle jiných šelem chováni lvi; tehdy vzniká nová funkce tak zvaného "levmistra" (custos leonum). V té době tam byli podle záznamů chováni i velcí hadi, s největší pravděpodobností krajty, pocházející z Afriky nebo Asie.
Dne 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut položil Karel základní kámen nového mostu, snad proto, že tomuto datu zrovna odpovídala příznivá konstelace (konjunkce Slunce se Saturnem). Současně datum odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět, tedy 1-3-5-7-9-7-5-3-1. Most od roku1870 nese jeho jméno "Karlův most".
Karel IV. za přítomnosti arcibiskupa Arnošta z Pardubic založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.








Kam dál